Ptáte se, jak vypadá pracovní den zaměstnanců surf-trip.cz a yezede. Přiznám se, že bych to taky ráda věděla. Občas je mi záhadou, jak práce šlape i přesto, že jsem některé kolegy už pár měsíců neviděla. Zatím popíšu alespoň ten svůj, pak udělám podrobný výzkum.
V Karibiku vstávám v pět, někdy o trochu dříve. Je ještě tma, takže chvíli poslouchám vítr a podle listí kokosových palem se snažím zjistit, odkud fouká. Pak si sednu k nootebooku a vyřizuji práci do kanceláře. Zastihnu tak kolegy v Praze i na Srí Lance, na Bali už většinou spí.
V půl sedmé vyjíždím s klienty na pláž, předtím nezávazně podiskutuji s našim řidičem na téma „příště už mi patnáct lidí do dodávky pro osm nemačkej“, popřípadě „náhodné setkání s kamarádem není důvodem pro nedostavení se na domluvený sraz, a to i v případě, že jsi ho dva dny neviděl“.
Na pláži děláme nejprve analýzu podmínek a poté analýzu zbytkového alkoholu v krvi klientů. Na základě těchto pozorování určím, kdo bude mít s kterým instruktorem jakou lekci, a kdo si půjde případně lehnout do houpací sítě. Vychází slunce, uklidňuje se vítr, vypadá to na pěkný den.
Po krátké rozcvičce, kterou vedou místní instruktoři, jdou všichni do vody. Vyberu jim „referenční bod“, proti kterému mají surfovat tak, abych je mohla natočit. Než si připravím objektivy, jsou mí klienti všude, jen ne před referenčním bodem. Půl hodiny tak natáčím úplně cizí lidi. Pak přijde slečna s ježkem v noze a ukáže mi, kde moje skupinka ve skutečnosti je. Následuje vytahování ježka z nohy. Instruktoři se mění na chirurgy a akátovým bodlákem se snaží z paty mojí klientky ježka dostat. Bezvýsledně.
Po snídani na pláži jdou všichni opět do vody. Snažím se jim na základě ranního tréninku dát pár rad, část z nich mne poslouchá, další část ignoruje a jisté procento si fotí roztomilé pejsky na instagram. Po rozboru chyb a další strategie si sednu do mé open air kanceláře z palmového listí se skvělým výhledem na vlny. Telefonuji po celé Praze, plánuji, píšu e-maily, pozoruji lidi ve vodě, dělám si poznámky na večerní videocoaching.
Občas mi někdo přinese kokos, v lepším případě bez rumu. Následuje pár zdvořilých konverzací s instruktory na téma „máme super nápad na výlet pro tvou skupinu, je tam pláž a dá se tam pít rum“ popřípadě „máme super nápad na výlet pro tvou skupinu, není tam pláž, ale i tak se tam dá pít rum“. Kolem jedenácté je celá surfařská skupinka unavená, lidi leží v houpacích sítích. Nastává moje chvíle, mohu si jít také zasurfovat.
Ve dvanáct hodin přijíždí ridič s úmyslem přepravit autem pro devět lidí celou sedmnáctičlennou skupinu, co se na pláži mezitím nashromáždila. Ranní nezávazná diskuze byla k ničemu. Já se do taxíka rozhodně nevlezu a volím cestu místním moto taxi.
Ještě předtím mi volá nový účastník našeho pobytu, který právě přiletěl do Santo Dominga a našel si levné ubytování na první noc v hotelu, co se jmenuje cabanas. Nechápe, proč se ho paní na recepci ptá, na kolik hodin pokoj potřebuje. Nabízí mu dvě, tři a nebo až čtyři hodiny, a to se slevou. On by ale rád přespal až do rána.
Předává mi recepční k uchu s prosbou, ať mu objednám i snídani. Tuším problém. V místních hodinových hotelech – cabanas – které slouží manželským i jiným párům často jako jediná možnost jistého soukromí, snídaně nedělají. Tak mu domluvím alespoň slevu na 18 hodin (paní recepční je v šoku) a pivo k tomu. To, že v celém pokoji budou zrcadla, mu radši zatajím. Pravděpodobně totiž budou i na stropě.
A tím končí dopolední část mého pracovního dne.