Surfing za zvuků rolniček

Když si po skončení škol nebo za prvně vydělané peníze začnete plnit sen o surfování, máte hlavu plnou nádherných západů slunce, bílých pláží s palmami, sluncem vyšisovaných vlasů, ve vzduchu cítíte napětí a vůni dálek. V noci se vám zdá o průzračně modré vodě, vypálených bikinách, o vyrýsovaných tělech, o letenkách na Bali a jeskyni ve skále, z které za ranního rozbřesku pádlujete na jednu z nejlepších vln světa.

A pak je vám o pár významných let víc, surfing už je nedílnou (a výše popsaným představám velmi vzdálenou) součástí vašeho každodenního či prázdninového života. A vypadá to následovně.

Z pracovních důvodů jsem se těsně před Vánoci ocitla v místě našeho letního španělského kempu. Z čisté slušnosti a v naději, že nás nikdo nepotká, mě skupinka místních surfařů, z nichž většina vodí děti do stejné letní školky jako já, pozvala na ranní surfovačku. Předpověď vypadala více než nepříznivě, ale jeden z nich, říkejme mu Pablo, slíbil, že se na to v 7 hodin ráno podívá. Na tu samou dobu byl stanoven i můj příjezd k domu Ramona (pravá jména neuvádím, kdybyste je náhodou znali), abychom na spot jeli spolu, a neplýtvali tak přírodními zdroji.

Nadšená z jižního větru, který ranní teplotu navýšil na krásných dvanáct stupňů, jsem zaklepala na dveře Ramonova domu. V autě mi hrála písnička Get Lucky a já byla opravdu vděčná za to, že mne místní jezdci po letech ignorace vzali mezi sebe. Pár sekund na to jsem dostala neskutečně vynadáno, neboť jsem vzbudila nejen Ramona, ale i jeho osmdesátiletého tatínka, který se nás pak několik minut pořád dokola ptal, kolik je hodin a jestli prší.

Smršť nadávek po ránu mne nerozhodila tak jako fakt, že Ramon vyšel z domu už v neoprenu, přes který měl elegantně přetažené pončo. Pověsti o surfařích, kteří si neopren oblékají už doma, aniž by věděli, jaké jsou podmínky, se ke mne sice dostaly, o jejich pravosti jsem vždy pochybovala. Až doteď.

Je úplná tma, silný jižní vítr, na kruháčích svítí vánoční dekorace, krávy, oslíci a nápis Felice Navidad. Přijíždíme k domu, kde bydlí další lokál, Wimmi. Ve vodě vzbuzuje velký respekt, teď ale stojí na kraji silnice, surf opřený o blikajícího jelena, v ruce tři hrnečky s horkým mlékem a medem na zahřátí. Prý to tak dělá pokaždé. Jeden z hrnků má na sobě srdíčko a nápis Welcome to Cantabria. Tak přesně takto nějak bych si zlého lokála nikdy nepředstavovala.

Mineme další sérii vánoční kreativy a zastavujeme na parkovišti u surfového spotu. Je to tedy spíš parkoviště u místní školky, ale nebudu se o tom s nikým hádat. Ony ty houpačky a popelnice s tříděným odpadem namísto očekávaných palem, hamaků a exotických krásek stejně ještě nejsou vidět. Pablo, který měl zkontrolovat situaci za dunou, stojí u auta. Jediné, o čem se prozatím přesvědčil, je, že před prvním světlem, které má nastat za čtrnáct minut, opravdu nic neuvidí. Nicméně do vody se půjde, a to určitě nejen proto, že většina z přítomných přijela na sraz rovnou v neoprenu.

Sestava ve složení já, Ramon, Wimmi, Pablo, Chipiron a Ruben je připravena k odchodu. A přesně v té chvíli si Ruben vzpomene, že jeho dítě má v devět hodin právě v této školce vánoční besídku. V panice nakládá věci do auta a, opět v neoprenu, odjíždí směrem domů.

Pablo má nový surf, který dostane od ženy pod stromeček. Pro jistotu ho ale musí vyzkoušet už dnes, aby se o Vánocích neradoval zbytečně. Nebo naopak příliš málo. Máme jezdit daleko od něj, abychom mu neudělali ding, dnešní testování totiž probíhá bez vědomí dárce.

Přicházíme na pláž, ledový písek skřípe pod nohama, v dáli tušíme oceán. Po chvíli se celá parta shodne na tom, že podmínky jsou skvělé, i když nikdo z nich nemohl nic vidět. Postrádají jen pár Němců, které by šikanovali. Za úplné tmy jdou do vody, peak vlny je údajně před třemi borovicemi vpravo od kamene. Nic z toho ale není vidět, chvíli vyčkávám. Voda je ledová, při duck dive máte strach o uši, holky v bikinách, popřípadě delfíni a palmy nikde. Po chvíli se začne rozednívat. Vlny jsou, o tom žádná, ale off shore fouká tak silně, že vás do nich nepustí. Rozeznávám několik postav, pádluji k nim. Větrem se ke mne donese něco o tom, že toto místo je jen pro místňáky a že mám jít jinam. Vybaví se mi Wimmiho hrneček s mlíčkem. Poté, co se rozední, a kluci mne poznají, mohu pádlovat na jejich lokální peak. Vítr tam fouká stejně silně jako o deset metrů vedle, takže surfingu se náš pobyt ve vodě stále ještě nepodobá.

Někdo mává z pláže. Ramon chytne první útvar, co se nejvíc podobá vlně, a jede ven. Za chvíli na nás mávají postavy dvě. Jdeme tedy z vody všichni, i když mne to velmi mrzí, díky otužování mi není zima. Na pláži stojí Pablo, na tailu nového surfu má velkou díru a po celém obličeji krev. Zjišťujeme, že spadl z lipu vlny a vítr mu poslal surf přímo do obličeje. Nastává záchranná akce zkomplikovaná tím, že na parkovišti u spotu, které, jak už víme, je parkovištěm místní školy a školky, stojí Pablova žena s dvěma dětmi, které, soudě podle kostýmů, mají vánoční besídku také. A to přesně za deset minut.

Radikální skupina se rozdělí. Část jede s Pablem do nemocnice, Chipiron schovává surf s dírou za další sobí spřežení před školkou a Wimmi s třemi hrníčky mě veze domů. Po chvíli mu volá Pana, nejradikálnější a neobávanější to lokál ze Soma. Na pláž chodí minimálně s dvěma surfy a z vody vás vyhodí jen za to, že jste se podívali na vlnu, o které on možná uvažoval. Ráno rozveze pečivo, ano, je to pekař, a pak celý den prudí ve vodě.

A přesně tento nejvíc radikální, od hlavy po paty potetovaný týpek, prosí v telefonu Wimmiho, aby se u něj po cestě domů stavil a pomohl mu poskládat dva šuplíky z IKEI. A tak končí můj radikální vánoční surfing s lokály. Pana a Wimmi drží desky u sebe a já hledám zakutálený šroubek.