Díky tomu, že aktuálně nejlepší fotograf Surf-Trip.cz Martin Špatenka zvaný Špáťa dodělal další várku fotek, mohu uveřejnit i druhý blog. Měl začínat zemětřesením, ale zážitek z rána zastínil i 6.5 stupňů Richterovy stupnice z minulého týdne.
Přístup personálu ke snídaním je v našem expedičním hotelu, který se nachází hned naproti velmi kvalitnímu surfovému spotu a vedle malého Indomarketu s toustovým chlebem, marmeládou a místní verzí nutely, více než zajímavý.
Jak už správně tušíte, tak největší záchranou snídaní je právě výše zmíněná poloha „hned vedle obchodu“, kam může obsluha, kdykoliv jí něco dojde, skočit pro další zásoby. To se během jedné takové snídaně stává hned několikrát, s blížícím se koncem ranního jídla se pak frekvence hlášky „ano, zajdeme to koupit“ významně zrychluje.
Každé ráno nám obsluha s vytrvalou pravidelností servíruje věci, které, až na Špáťu ze Srí Lanky a pár gastro expedičníků, vytrvale nejíme. Je pravda, že se v hotelu čas od času objeví i nějaký místní obchodník na cestách nebo rodina navštěvující příbuzné, kteří to ocení, většinou jsme tam ale úplně sami.
I přesto najdeme každé ráno v šafinách smaženou rýži, smažené kalamáry, pálivé kuřecí nudle, ještě pálivější kuřecí nudle, super extra pálivé nudle a pak třeba nudle se zeleninou. Na žádost všech dvaceti účastníků pak obsluha dodělává vajíčka, přináší mléko do kávy, smaží banánové palačinky a krájí ovoce. Nyní, ke konci pobytu, sice nadále připravují věci, co nejíme, automaticky se ale zeptají, zda chceme i něco exotického, jako třeba vajíčko nebo vajíčko se solí.
Zkrátka a dobře, jsou strašně moc ochotní, jen prostě vůbec neví, kam tu ochotu zaměřit. A tak nastávají situace, kdy do sebe Martin souká už třetí vaječnou omeletu, z nichž ani jednu nechtěl, zatímco Mácovi nepřinesli ještě ani lžičku do kávy, o kterou si naopak před půl hodinou řekl.
Dnešní ráno snídaně nenachystali vůbec. V kulturně-společenské místnosti za hotelem probíhá svatba syna místního strážmistra s dívkou z horské vesnice a kuchař musí být tam. Tisíc svatebčanů je víc než dvacet surfařů, to je jasné. A tak nám snídani chystá babička našeho průvodce Yahyi.
Tak trochu jsem plánovala vzbudit hned po dojedení babiččiných vajíček místního manažera a stěžovat si mu na danou situaci. Překvapivě byl ale vzhůru a na toto téma se mnou promluvil sám od sebe. „Madam if you are hungry, pls, buy something in shop, find sometnihg in the kitchen, we have only one cook here, you know and he s busy.“ A řekl to s takovým úsměvem, že jsem nedokázala reagovat.
Tak takové asi byly snídaně v našem expedičním hotelu, poslední týden už k šafinám s rýží přidali i tác s palačinkami. Se čtyřmi.
Během snídaně jsem ještě zdaleka netušila, že další zážitek se chystá ve vodě. Nechci spot před ubytováním nijak propagovat, aby tam příští rok nesurfovali tři další české surfařské kluby, nicméně je fakt těžký a v jistém směru dokonalý. Chodí na něm jen pravačky, takže regular jezdci jsou spokojení a goofy jezdci. včetně mě, se závěrečnou radikální sekcí vlny dost bojují, resp. ji (opět včetně mě) zcela ignorují a vyjíždí z vlny v relativně bezpečné části, těsně před velkým šutrem, který na vás mává z jinak krásně čistého ramene.
Místní jezdci i turisté se zde povětšinou chovají velmi slušně, dokonce respektují i ty, co se nechávají od zaplacených místňáků do vln šťouchat. Já z toho nadšena nejsem, mne nikdo pošťuchovat nechce, na druhé straně si tu díky tomu některé z našich holek sjely top vlny!
Kolem jedenácté dopoledne jsem byla na spotu já, dva místní jezdci, jeden velmi sympatický Američan, jezdec neznámého původu s bíle pozinkovaným obličejem a jedna želva. Vlny byly do dvou metrů, na line upu panovala pohoda, s ostatními jezdci jsme se na peaku pravidelně střídali.
Nemohu si vybavit, zda byl nebo nebyl ve vodě Mára Čacký, který jezdí úplné bomby, jen má velkou smůlu v tom, že mu hodně dobrých vln z neznámých důvodů občas dropnu. Tímto se Márovi dodatečně omlouvám, možná by se ale nad sebou měl zamyslet a chytat těch vln o trochu méně.
Nicméně zpět k pohodě na line upu. Opravdu se nám pěkně jezdilo, výše zmíněný Američan mi zrovna povídal o tom, jak přátelský tento nejmenovaný spot oproti spotům, které jezdil na Bali, je.
A pak se to stalo. Na line up připádlovali dva nový surfaři, které jsme z dálky mylně identifikovali jako Vikingy, Seveřany případně hipstery, kteří jsou na Jávě už dlouho a nedoneslo se k nim, že móda dlouhých mastných vlasů, neupravených vousů a kostkovaných košil ve vodě i na souši už, až na prezidentskou kampaň v Čechách, pominula. Kromě stejné vizáže měli oba borci i zcela identické malé, černé (jak jinak!) surfy.
Bez váhání si to, k velkému překvapení všech zúčastněných, pádlovali přímo na peak. To se přece nedělá, resp. by se to dělat nemělo, slušné je pozdravit, usmát se a počkat, až někdo z těch, co jsou ve vodě déle, pojede vlnu! S Američanem jsme se na sebe usmáli, no jo no, najdou se i výjimky, a dál vyhlíželi nový set. Ten přišel do pár minut a přinesl s sebou další překvapení. Pořadí nepořadí, oba dva noví jezdci začali cca metřík od sebe pádlovat hned na první vlnu stylem, kdy si do ní navzájem dropli, načež se pod lipem nejspíš srazili, aby se hned poté, co se vlna přehnala, opět vynořili v impact zóně s mokrými mastnými vlasy přes obličej a se surfy zamotanými do sebe.
„Je tady snad málo vln nebo moc lidí?“ ptal se nahlas surfař dříve neidentifikovaného původu. Ostatní se smáli. To ale přešlo ve chvíli, kdy se tandem flanelových vlasáčů rozhodl pádlovat a společně si dropnout hned další vlnu.
Výsledek byl stejný, totální wipe out, zničená vln a hlavou nevěřícně kroutící místní jezdci. V tu chvíli už ale na line up pádlovali další lidi podobného vzhledu i chování, začali se navzájem přepádlovávat, dropovat si vlny, resp. vždy tu jednu jedinou, do které museli jít všichni.
Zbytek party na line-upu, tj. já a už jen dva další jezdci, jsme nechápali až do chvíle, kdy jsme konečně porozuměli řeči této jedinečné skupiny. Přátelé, oni to byli Italové!
A tím se vše vysvětlilo. Podobně, jako se v Praze tito Evropané rvou všichni společně do dveří metra, a to ještě dřív než vystoupí ti, co už dál nejednou, projevil se tento charakter rys „vše musíme dělat spolu a pokud možno hlasitě“ i u surfingu. Dlouho jsem žádné Italy ve vodě nepotkala, ale tato zkušenost mne okamžitě vrátila zpět do doby, kdy jsme s nimi začali budovat náš Surf-Trip.
Od chvíle, kdy partička nastoupila na line-up jsem musela opravdu hodně křičet, když jsem chtěla vlnu jet já. Ty ostatní napádlovávalo vždy všech šest Italů společně, aby poté, co si ji vzájemně zničili, obvinili z neúspěchu nejčastěji mísňáka, který seděl deset metrů od nich a jejich souboje se vůbec neúčastnil. Italskou show se údajně bavili i fotografové a další lidé čekající na břehu. La vita e bella.
Mezitím můj syn Šimonek formuloval u oběda několik pravd o ostrově Jáva, který i nadále nazývá Balim, případně Jáva a Bali dohromady. Prvním z mnoha pozorování, které mi při chroupání suché rýže sdělil, bylo, že na Jávě je opravdu hodně lidí. Ať jdeme kamkoliv, tak tam někdo je.
Od demografického tématu přešel k otázkám sociálním, kdy jsme společně probrali fakt, že na světě jsou opravdu i děti, které nemají vůbec, ale vůbec žádné hračky, ale můžou si je udělat z kamínků nebo z odpadků. Načež mi přinesl můj nový kosmetický kufříček Victoria Secret, do kterého nasbíral nejrůznější odpadky, z kterých odpoledne pro chudé děti určitě něco vyrobí. Ve sbírce byly zastoupeny listy, pecky z manga, použité vidličky, obaly od bonbónů, lžičky, jedna levá žabka, kus pokličky, dva bublifuky a misky na polévku.
Poté jsme se vrátili k začátku pobytu, a to k již výše zmíněnému zemětřesení, které mu utkvělo v paměti. Mě taky. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Skákala s námi postel, Šimon mi tiskl rameno a tvrdil, že pro nás přišli duchové, já se tvářila jako hrdina, nesmyslně tvrdila, že je to vítr a přitom přes okno pozorovala, jak se venku nehne ani lísteček.
Po několika nekonečných sekundách jsme vyšli ven, společně s místními hosty čekali, zda přijde tsunami alert, případně se některý z domů rozsype. Nic z toho se nestalo, a tak jsme se po chvíli vrátili do postele. Za čtyři dny upadl kus omítky ze stropu a děti si až do večera hrály na sníh.
Na Jávě je podle Šimona nejlepší, že může chodit celý den v tom, v čem v noci spal, nemusí se přezouvat, když má špinavé triko, tak ho jen otočí naruby, a zadek si může umývat hadicí.
Z dalších věcí ho zaujala Špáťova vlna, kterou viděl na Instagramu, a na základě které usoudil, že Špáťa a kluci obecně jsou hustí, zatímco já a ostatní holky kolem jsou jen pěkné. Diskusi uzavřel s tím, že z toho nemám být smutná, protože on, až bude velký, rozhodně hustý bude. Že to tak prostě je.
Krátce před jedním z posledních západů slunce na Jávě vyjádřil přání jít se mnou na pláž a trochu mi poradit, jak se surfuje. Do baťůžku od Emirates si zabalil tablet pro případ, že bych nechytala žádné vlny a on se nudil, sladké bonbóny, pitíčko, dvě autíčka na půjčení dětem kolem a malého dinosaura, kterého bude potřebovat, až potkáme varana a on bude chtít srovnat, nakolik si jsou podobní.
Po příchodu na pláž se uvelebil na větvi přímo před spotem, já se domluvila s maminkou jeho kamarádky, aby na něj dávala pozor a za jeho hlasitého povzbuzování „musíš jezdit tak, jako Špáťa“ jsem šla do vody.
Sun set session se brzy změnila v trénování vstupu a výstupy přes dost nepříjemné šutry, protože Šimon, v rámci zábavy, začal tak trochu zneužívat znak, který máme domluvený, že ukáže ve chvíli, kdy mne potřebuje.
Poprvé mě zavolal proto, že po větvi lezl krab, podruhé se chtěl zeptat, zda se může vyčůrat na bílý kámen, co vypadá jako auto, a potřetí mě sdělil, že jezdím opravdu, ale opravdu špatně, a že Špáťa (kdo jiný?) jezdí ve smyku a stříká vodu, zatímco já jezdím pomalu, a mám jít domů, protože už se na to nemůže dívat.
Vzhledem k dost náročnému vstupu do vody jsem odložila surf a v očekávání nádherného západu slunce, si sedla vedle něj. „Mami, to nevadí, že surfuješ špatně, to tak prostě, ale buď ráda, že jsi aspoň pěkná,“ uzavřel s hlavou na mém rameni dnešní den.
