Konečně mám na Macu novou klávesnici a mohu opět psát. Ta předchozí byla nejen plná písku, ale také jasným důkazem toho, že kombinací surfového vosku z Fuerteventury a lepící pásky z české benzinky vypadávání písmenka T dlouhodobě nezabráníte. Za to si ale voskem důkladně zapatláte poměrně významnou část klávesnice.
Vzhledem k tomu, že jsem už pár týdnů v Čechách, kde se věnuji práci v kanceláři a přípravě letní surfové sezóny, vzpomínám s jistou dávkou sentimentu i na ten nejméně veselý den, který jsem v květnu prožila na ostrově bohů, na Bali. Letěla jsem tam po návratu z Dominikány, abych vedla jeden z našich jógových pobytů. Obě země jsou si mentalitou velmi vzdáleny, ale na to už jsem zvyklá. Uplynulo pár dní a já se přestala kývat v rytmu salsy stejně tak, jako mne už neudivovalo, že v žádném z jídelních lístků není rum, a že nealkoholický nápoj je opravdu bez alkoholu a nejen s jeho menším množstvím. A to je v podstatě krásná jistota.
Osmý den jsem se vzbudila kolem šesté ráno, jeden z mála meluzínů zpíval muslimské modlitby a do pokoje pronikaly sluneční paprsky. Spali jsme přímo u rýžových polí, nad kterými vycházelo slunce. Co vám budu povídat, ráj na zemi.
Minulý rok jsem se zbavila fóbie z jízdy na motorce, takže si to tak sama jedu k pár minut vzdálené pláži s nejvíce surfaři na jednu vlnu v nejšpinavější vodě, co jsem za poslední roky viděla. Vlny jsou ale krásné a voda plná igelitových tašek, vlasců, plastových brček a obalů od lízátek k této části Bali prostě patří. A jinam jet nemůžu, nemám na to při práci čas.
Společně s odpadky je ve vodě i velké množství Australanů. Většina z nich vypadá stejně jako ti, co známe ze surfových filmů. Jsou namakaní, opálení, blonďatí, není jim rozumnět a velmi dobře surfují. Získat během pár dní respekt v takového partě pro mne není reálné, a tak se od hlavního peaku přemísťuji doprava, na území okupované Rusáky. Ti podstatu surfingu, za velké pomoci místních instruktorů, vidí v tom, že rovně sjedou co největší možnou vlnu a pokud se na ní totálně nerozmáznou sami, tak alespoň ohrozí všechny surfaře kolem. Některé národy by surfovat neměli. Někteří Češi také ne.
Poté, co mi i jízdu sedmé vlny znemožní ruský výsadkář, propadám beznaději, zoufalství a stresu. Kolem pádlující Australan mi s úsměvem radí, abych se uklidnila, dýchala, vnímala slunce a užívala si nádherného rána v oceánu na Bali, protože velká část lidstva ho zažije v kancelářích ve vnitrozemí. Jen dýchej a usmívej se, radil mi starší blonďatý Skippy do chvíle, co jsem mu dvě vlny omylem dropla já (myslela jsem, že mi říkal, abych jela) a on mne vyhodil z vody.
U motorky jsem potkala tři klienty naší cestovky, které jsem před pár lety učila surfovat. Bylo to pěkné setkání, i když mi jich bylo nakonec dost líto. Surfovat šli ve chvíli, kdy voda stoupala, začínal silný příliv a bylo jasné, že následující tři hodiny se na hladině neobjeví ani vlnka. Tento čas jim samozřejmě poradil nějaký místní surfař. Oni to tak místní surfaři moc rádi dělají, že vás ohledně vhodné doby surfování uvedou v omyl, abyste se jim za dobrých podmínek ve vodě nepletli do cesty. Chápu, ale i tak to není fér.
Víc deprimovaná než spokojená se vracím domů, kde se mi ani s Matyášem ani s joginkou Bóďou nedaří dohodnout, kam půjdeme jíst. Bóďa jde nakonec spát, Matyáš jede do výborné veganské restaurace a já se vydávám k místním na polévku bakso. V chajdě u paní kuchařky sedí čtyři Španěláci, co jsem je viděla o ráno ve vodě. Mají smůlu, že jim rozumím a jejich diskuzi na téma „s kterým z nich bych určitě strávila noc, kdyby na mne ve vodě promluvil“, mohu obratem vyřešit a ujistit je, že s nikým. Trapné ticho se nezlepší až do konce oběda a mne ve finále mrzí, že jsem do diskuze vůbec vstupovala a nezjistila více.
A poté to přišlo. Nasedla jsem na motorku, spletla si brzdu s plynem, rychlostí světla vypálila od warungu, přeletěla napříč silnici a napálila to do prodejního pultíku stánku s oblečením naproti. Pultík se pohnul, narazil do paní prodavačky a ta narazila na štěndry s oblečením, které jako domino padaly jeden za druhým.
Po chvíli, co trvala věčnost, se prodavačka vyhrabala z hromady balijského oblečení, já konečně pustila plyn a našla brzdu. Byla jsem úplně vyřízená a bylo mi líto poražené paní, zničených bílých šatů, které mi nutila ke koupi za nesmyslnou cenu a v neposlední řadě i toho, že to celé viděli ty pitomí Španěláci.
Za zničené šaty, které vůbec zničené nebyly, chtěla paní původně 200 000 rupií, když ale viděla, jak brečím, začala sama se sebou smlouvat a postupně si slevila až na 30 000 rupií. Já bych jí klidně dala i těch dvě stě, vždyť jsem ji málem zabila, ale to už paní byla ve fázi, že mi ty šaty v podstatě neprodá vůbec, protože to není můj styl (jak na to přišla, nevím), a že bych je stejně nenosila. Já brečela, bylo mne všechno líto, nechtěla jsem sednout znovu na motorku.
Paní mne začala objímat, utěšovat a utírat krev, co mi tekla po noze, naštěstí ne těmi šaty. Vůbec jsem nevěděla, jak z toho, chtěla jsem se vymotat z obchůdku, dát paní odškodné a být pryč, když tu si poškozená všimla, že mi svítí prázdní nádrž. A přesně v té chvíli dostala celá situace další rozměr. Paní se rozhodla, že mi šaty nejenom neprodá, ale ještě mi dá peníze na benzín… a vůbec „my beautiful girl how can I help you?“
Evropská mentalita mi bránila obrat situace pochopit. A tak jsem tam tak seděla na poraženém pultíku, objímaná poraženou paní a plakala nad tím, jak je život krásný a jak nenávidím motorky. A pak mi Matyáš přispěchal na pomoc. Jinak bych v tom stánku možná byla dodnes. I love Bali.
