Navzdory velkému očekávání a řadě příslibů se kartony v jógamatky nezměnily, a to ani ve chvíli, kdy byly po celou noc zanechány na silném tropickém dešti. Naopak se musela zakoupit věc podobná našemu smetáku, aby se ta rozmočená hmota ze štěrkem posypaných cestiček dostala ven.
Příjezd jógové lektorky Veroniky Š. se přiblížil, takže skončilo období doufání v zázraky a nastal čas navštívit obchod a jógamatky zakoupit. Všichni jsou ve stresu, nikdo neví, kam jít, údajně tady lidi nesnáší provizorní práci na poslední chvíli. Po prvním návratu z obchodu máme sklad plný plážových lehátek, po druhém pak zajímavých podložek do koupelny, které sice byly ve slevě a vodu sají o 120% lépe než jiné podložky, ale cvičit se na nich nedá. A to, že delší strana měří jen 60 cm, není tou největší překážkou.
Třetí návštěva končí úplným fiaskem. Papito, tak se jmenuje náš bývalý řidič, pro tuto chvíli specialista na fitness vybavení, si z celého zadání evidentně pamatuje jen to, že má „něco koupit“. O co jde, zapomene ještě dřív, než opustí vrátka našeho kempu. Vrátí se s plastovými lahvemi na vodu, které se dávají na štangli u kola. I tento artikl byl ve slevě, nejspíš asi proto, že kolo v Dominikáně většina populace nevlastní a pokud ano, tak na něm určitě nemá držák na pití.
Nakonec jede Veronika na nákup sama, resp. v doprovodu taxikáře a roztomilé místní slečny Juanity, která svou kvalifikaci na podobný výlet odvozuje z toho, že je surfová instruktorka a k tomu mají doma koupelnu. I ona totiž Veroniku zatáhne do oddělení koupelnových podložek a chlupatých deček.
Já mezitím sedím na svém oblíbeném místě za surfovou budkou, je pátek ráno a opět se snažím pracovat. Píšu si poznámky do deníčku, což, jak už vím, žádná práce není. I tak ale jednoho z našich instruktorů zajímá, co dělám. Seznamuji ho s problematikou marketingu jedné z pražských restaurací a velmi obecně mu sděluji, že zrovna vymýšlím nějakou novinku, která by přes obědy přilákala více zákazníků.
Wimmi radí udělat happy hour na cubalibre už od dvanácti hodin a rozhodně nečekat až na odpoledne. Informace o tom, že v restauraci Bruxx žádné happy hour nemají, a v podstatě ani nemíchají kubíčko, ho šokuje. Navrhuje mi, ať tedy dáme happy hour na mojito nebo na samostatné panáky rumu. Zjištění, že toto nedělají (a ještě k tomu lidem prodávají mušle a ne grilované kuře) ho překvapí natolik, že radí celé místo zavřít, popřípadě změnit na bar s rumem. Odbornou diskuzi uzavírá hodnocením, že od začátku věděl, že stejně nepracuji a jen dělám nějaké hlouposti, protože práce, která nekončí viditelnými znaky typu rozseknutý kokos nebo opečené kuře není prací.
Na večeři jdeme do místní čtvrti, menu objednávají naši instruktoři, takže máme kuře s kuřetem a k tomu další kuře a pak rum. Čekala jsem cokoliv, kromě toho, že bude vše zařízeno na čas. A je. Po večeři následuje procházka, která končí v jednom z nejbizarnějších míst, co jsem tu kdy viděla. Domeček o velikosti garáže nese hrdý název barber shop, uvnitř je zrcadlo, jedna židle a velký prodejní pult, za kterým nabízí rum a podpultově také pivo.
Nejdůležitější částí výbavy je velký reproduktor, z kterého hraje na ulici poměrně radikální techno. Kdyby zdi nebyly vymalovány zelenou a červenou barvou s modrými detaily, mohli bychom celou záležitost považovat za roztomilý hipsterský úlet. Šedý tu ale není ani částečně open air záchod v zadní části dvorku, kde sice není světlo (a v podstatě ani nic dalšího), zato ho částečné pronajímají několika slepicím.
Než se z tohoto místa po marném boji se dvěma slepicemi vrátím, sedí jeden z našich klientů na holičském křesle, další pijí rumy. Z ulice se začínají stahovat nejbližší sousedi a na scénu přichází místní newyorský rapper, v této chvíli mistr holič. Stopuju si motorku a jedu domů spát. Naši klienti budou tuto noc v dobrých rukou.
